„Ty jsi já“  - úvaha o nenávisti 

na internetu vs. štěstí

 

Proč jsou někteří lidé na internetu i mimo nazývány „idioty, pitomci a zoufalci“?

Když zabrouzdám do prostředí internetových diskusí o politice a dalších citlivých tématech, vidím, jak málo máme víru v jiné lidi. V realitě to není tak intenzivní, ale stále přítomno.

 

 

Nesnášenlivost, malá tolerance a odsuzování jiných lidí nás šťastné rozhodně neudělá.

Naopak

Vzbuzuje v nás nedůvěru, strach a tíseň.

 

Proč jsme tak nesnášenliví k jiným lidem? Co s tím? Jak být nohama na zemi, přesto klidnější a šťastnější?

 

O čem to nebude

Teď se nechci zabývat sociálními bublinami a sebe potvrzováním. Nechci řešit ani informační bubliny, díky kterým je nám na sociálních sítích a internetu podsouvám pouze obsah, který je v souladu s našimi názory, což v podstatě znemožňuje nestranný pohled. Nebudu se zabývat ani tím, že jsme kombinací našich nejbližších osob, mezi které se nenápadně vloudil i Facebook apod.  

Zkusím jít ještě hlouběji.

Z čeho vycházím

Mám základní předpoklady, že:

• Existuje svět a v něm existují další lidé.
• Existuji já, existuješ ty, existuje on a ona.
• Každý z nás je samostatná uvažující jednotka vnímající stejný svět.

Skutečně tyto předpoklady platí? Máme jak ověřit, že naše předpoklady o tom, že existujeme v reálném světě, platí? Že svět není jen v naší hlavě a jiní lidé nejsou jen naše projekce? Nejsme v „Matrixu“?

Řekněme, že naše předpoklady platí, protože jinak by byly jakékoliv další úvahy zbytečné. 

 

Vnímání

Ostatní lidi vnímáme pomocí čistě našich smyslů, zážitků, znalostí, zkušeností, emocí a nálad. Toto všechno interpretujeme svým vlastním způsobem.

Čím méně informací o daném člověku máme, tím více do naší představy o něm projektujeme sebe, své strachy, tužby, přesvědčení apod.

• Pokud daného člověka známe velmi dobře, je zde málo prostoru pro milnou interpretaci. Přesto sami rozhodujeme, jak jej budeme vnímat.
• Pokud daného člověka známe jen letmo, chybějící informace nahrazujeme naší představou.
• Pokud ho pouze vidíme, tvoříme si v hlavě jeho model pouze na základě vnímání jediného smyslu a vše ostatní do modelu doplňujeme vlastní konstrukcí.
• Pokud čerpáme z jediného příspěvku/názoru osoby na sociální síti, naprostá většina modelu dané osoby v naší hlavě je zaplněna konstrukcí naší mysli.

Naše mysl nám pomáhá zaplnit neznámá místa, jak nejlépe umí, aby nám umožnila ihned rozhodovat a ochránila nás před riziky. Její konstrukce však není realitou a na to je třeba nezapomínat.

 

Tak a teď se konečně obloukem dostáváme k hlavní myšlence této úvahy.

 

Ty jsi já“

Možná by bylo přesnější říct: „Ty jsi do určité míry mnou“.

 

Tím, že se svět ke mně dostává pouze prostřednictvím mého vnímání a uvažování, mohu říci:

• Já tvořím vlastní svět.
• Já rozhoduji, zda jsou na světě samí hulváti, idioti, zoufalci a zlosyni.
• Já vnímám, já interpretuji, já určuji pravidla. 

 

Toto uvědomění neznamená, že si nasadím růžové brýle a odteď bude vše v pořádku.

Jen mi to otevírá nové možnosti.

• Pozitivním vnímáním druhého si mohu pomoci z bezvýchodné situace a udělat si život šťastnějším.
• Mohu si uvědomit, že moje pozitivní představa o jiném člověku byla jen mé přání a rozhodnout se jej vyprovodit ze svého života. 

 

Mohu se ptát:

• „Jsi to skutečně ty nebo jsi z větší části má představa?“
• „Rozhoduji se na základě skutečné podstaty věci nebo zaplňuji mezery svou konstrukcí?“

 

Předsudky, zloba a nenávist

Je obrovský rozdíl mezi tím říci „Nesouhlasím s tvým názorem.“ nebo říci „Ty jsi *****.“

Když někoho soudím nebo urážím:

1. Kolik z toho, co si o dané osobě myslím, skutečně vím a kolik je projekce mého já?
2. Do jaké míry urážím a soudím sám sebe (svoji projekci)?
3. Neubližuji tedy spíš sám sobě?

 

Není to náhodou tak, že „Ty jsi já, proto mě tak štveš.“?

 

Řešení

Z toho všeho mi vychází jen to, že pro změnu společnosti k lepšímu, musím začít u sebe.

To, jak přistupuji k sobě, má velký vliv na to, jak vnímám své okolí a jak se k němu chovám.

Pokud se nechovám dobře sám k sobě, je těžké se chovat dobře k ostatním. Pokud se neumím chovat dobře k ostatním, jak se mohu chovat dobře k sobě?

 

Respekt k druhým znamená respekt k sobě

Respektováním názorů druhého bez nutnosti souhlasu vyjadřuji určitou úctu.

Je plně na mě, jak si v mysli dokreslím jeho osobu.

Já rozhoduji, v jaké společnosti budu žít.

Ve stejné faktické situaci mohu jiné osoby vidět jako zajímavé lidi se svými názory nebo „vyslance samotného ďábla“.

 

Věřte tomu nebo ne, já věřím, že naprostá většina lidí jsou v jádru dobráci. Neustále se mi to potvrzuje.

 

  

PS: Tento příspěvek vznikl jako reakce na nenávist, bezohlednost, absenci respektu a slušnosti v diskusích na internetu.